Za obzorem - povídka
Svítalo. Zvedl hlavu, jeho tvář nadšeně uvítala čerstvé paprsky slunce. Nadechl se. Takhle chutná svoboda. Svěže, sladce…skoro zapomněl. Kolem něho bylo najednou tolik nových věcí, pocitů. Jakoby to zažil poprvé, jeho první východ slunce. Hlavou mu proběhla temná vzpomínka. Ne, ne…nechtěl si vzpomenout, bylo mu nádherně. Všechno bylo najednou perfektní. On tu stál uprostřed prosluněné louky. Teď a tady. Žádná minulost, žádná budoucnost. Přítomnost, pouze krásná povzbuzující přítomnost. Žádné starosti. On, Sirius Black, byl volný a šťastný. Bylo to překvapující, ale proč? Mělo ho to udivovat, že byl spokojený? Nechápal to, neměl by být šťastný. Harry! Kde je Harry? Kdo je Harry? Byl zmatený. Byl Sirius Black, to věděl. Znamenalo to něco? A ten Harry byl někdo důležitý? Kde je vlastně on, proč byl tady? Musí zachránit Harryho! Rozhlédl se, byl sám. Stál sám na louce plné kytiček a včeliček a najednou mu to přišlo nepatřičné. Neměl by tady být. Ale kde by tedy měl být? Všechno měl zmatené, snažil se něco vybavit, ale nemohl, nedokázal si vzpomenout. Vybavil si ohňostroj. Ano, barevné záblesky všude kolem. Byly blízko, nebezpečně blízko…Že by nějaká oslava? Ne, to asi ne. Měl strach o Harryho. Povzdechl si. Pitomej Harry Potter, ať to byl kdokoli, začínal ho celkem štvát. Potter, další detail, který si vybavil. Není to z nějaké knížky? Nevyprávěl mu o něm někdo? Třeba je to postava z mudlovskýho filmu, o kterém mu vyprávěla Lily. Ano, Lily Potterová. Potterová? Byla s ním u toho ohňostroje? Třeba je Harry její syn a trefila ho rachejtle. Absurdní. Zmoženě se posadil do trávy, hezky voněla. Všechno tak nějak působilo uklidňujícím dojmem. Zvedl hlavu, měl pocit, že něco zaslechl. Rudá, viděl rudou barvu. A hned vedle ní černou, divokou. Tančily spolu, jakoby splývaly a přesto je mohl rozeznat. Patřili k sobě. Lily a James, vydechl překvapeně.
„Siriusi…,“ Lily se usmívala. Rudá nabyla konkrétní podoby. I James se usmíval.
„Kamaráde…“
Sirius se usmál. Pochopil…